Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rok 2012

9. 1. 2012

 

Ahojky všichni v Novém roce ! Ten můj začal bezvadně, tedy panička i páníček mají práci, takže zatím to vypadá, že bude na granulky, pamlsky i nějaké to běháníčko. Já mám dostatečné zásoby pískacích hajzlíku (balónky, medvídky a tak), takže o zábavu budeme mít všichni postaráno. A tajně jsem zaslechla, že se plánuje i zimní a letní dovča - samo že v Itálii, ale o tom až později, až to bude doopravdy.

 

 ebi-2011-061.jpg

Leden u nás v Hodoníně začal docela jarně, tedy zima pro mne jako stvořená a s nějakým teplejším ohozem a jégrovkama jsem svolná chodit na procházky i v této roční době. Ovšem páníčci mi tu zimu asi chtěli vynahradit a tak mě 2 víkendy vyvezli na chatu. Poprvé 14.-15.1. tam celou dobu sněžilo a panička při pohledu na tu "nádheru" tála jako čokoláda na sluníčku. Vzala mě na procházku, že se pokocháme spolu, ale jasně jsem jí dala najevo, že mně  stačí se venku vyčúrat a kochat se pak můžu přes okno.

na-chate.jpg

 

 

pohled-z-okna-na-chate-a-pritom-jsem-v-teplicku.jpg

 

 

 

 

 

O víkendu 28.-29.1. bych radši ani nepacinkovala. Když jsme tam dojely, páníček vysadil paničku a Alžbětku zrovna u vleků, že si zalyžují a my dva že zatím pořádně zatopímě v chatě. Co vám budu vykládat - venku -4 oC, v chatě -5 oC, naštěstí topil páníček a já  na to dohlížela v teplém oblečku schovaná pod jeho bundou. Za chvíli tam bylo snesitelně a od té doby jsem opustila svoje místečko u krbu jen na dobu nezbytně nutnou na čurání a kakání, nezlákalo mě ani krásně svítící sluníčko, však jak jsem už výše uvedla, dívat se můžu i z okna. Jediné plus bych dala za to, že na chatě nesolí chodníky ani cesty a tak aspoň netrpěly pacinky.            Pak se ale ochladilo i u nás na Moravě a teplota byla opravdu hluboko pod nulou (ráno  -15 až -20 oC),hold zima si asi řekla, že jaro má ještě času dost.

V únoru ty mrazy pořád přetrvávaly a mým svetlým bodem se stalo papání, mlsání a večerní blbnutí s páníčkama. A jako by ta zima nestačila, paničku chytly zuby a celý týden skučela, jako chrt těšící se na dostih, ale radostne se dvakrát netvářila. Návštěvy zubaře asi pomohly, protože najednou začla balit kufry, včetně těch mých a já myslela, že se jedeme ohřát někde do teplých krajů. Trefa do černého to ale zrovna nebyla, protože bylo sbaleno na hory, tedy ty italské. V tu chvíli mě už bylo všechno jedno, hlavně ať mě nezapomenou doma. 6.2. jsme asi v 7 hodin ráno vyjely do Itálie, Passo del Tonale, jako loni. Cesta proběhla bez umrznutí a dokonce jsem se tam seznámila s jedním českým jorkšírkem, který měl zrovna tak šílené páníčky jako já. Tentokrát jsem se nikam nedrala ani první den - dostatek pelíšků, hraček a jídla sliboval prima mejdlo. Beztak mi ale dobře padlo, když se páníček vracel mnohem dříve než panička s Alžbětkou - stihla jsem si hezky zahospodařit a pak zbyl čas i na mazlení a vzájemné zahřívání v pelíšku.dsc_1248.jpg

 

 

 

 

A když se vrátily i ty dvě, byla jsem už patřičně odpočatá a zvládala jsem blbnutí s balónkama a kůžičkou.ani-na-dovolene-nezahalim.jpg Pak šli naši ještě na večeři a vždy mi přinesly plnou misku mńamek. Jednou mě sice vzaly sebou, ale hned správně pochopily,že já si to více užiju hezky v teplíčku a na ty dobrůtky si počkám. Nejhorší pro mne bylo ranní venčení.  Ještě že jsem sebou měla dostatek teplých ohozů, ale beztak to byl vždycky fofr - však jednou mi málem umrzly čuránky u prdélky. Naštěstí zimní dovča je jenom na týden a tak jsme se zase 11.2. odpoledne vydaly na zpáteční cestu. Dojely jsme šťastně a bez nehody asi v půl druhé ráno, za což díky páníčkovi a všem šťastným okolnostem a andělíčkům strážníčkům. Po vyspinkání jsem taky všem sousedům dala pěkně hlasitě najevo, že jsem zase zpátky ve hře.

zimni-dovca-v-italii.jpgv-pelisku-s-nasima-je-na-dovce-nejlip.jpg

 

 

 

 

Zima vystrkovala své drápky ještě i u nás na Moravě a bylo to o to nepříjemnější, že mrzlo na sucho. V úterý 14.2. bylo ráno -20, pak jako by zamával proutkem mrazy se někam odstěhovaly a začlo padat z nebe to bílé studené svinstvo, co mě tak studí na pacinky. A padalo a padalo, až byly všude kalamity, no prostě jako u blbých na dvoře. Naši jako by se té zimy nemohli nabažit, jeli samozřejmě i s mojí maličkostí o víkendu 17. - 19.2. zase na chatu. Tentokrát se jelo v pátek odpoledne, cesta proběhla celkem bez komplikací, ale na chatě boží dopuštění. Sněhu bylo tolik, že naši se museli do chaty vysloveně prokopat. Já jsem to samozřejmě všechno jenom dozorovala a pak se už jenom hřála v teplíčku na svém trůně. V sobotu jsem souhlasila i s delší procházkou, protože teploty nad nulou v teplém oblečku znáším v klidu a když se nesolí, i pacinky jsou v pohodě. Po návratu domů u nás po sněhu ani památky, takže už asi brzy přijde to vysněné jaro.Únor jsem zakončila návštěvou u svého dvorního lékaře, kde jsem dostala pichaneček proti nemocem a vzteklince a pastičku na odčervení. Jako správná dáma jsem si také vyskočila na váhu, jestli jsem v normě a ta mi ukázala, že mám momentálně 4,0 kg. Začátek března přinesl sluníčko a i když byla rána ještě mírně mrazivá,užívala jsem si zase dlouhé procházky, na kterých jsem se opět potkávala se starými kámoši (Madla, Daneček a tak) a poznávala další psí parťáky.Občas si přes plot zaběhám i se dvouma klukama, kteří bydlí v jedné zahradě a asi mají dlouhou chvíli.No co, beru to jako trenál na nastávající dostihovou sezonu. Někdy dlouhé touláníčko zakončíme v cukrárně a to vítě, taky nedojdu zkrátka.na-prochazce-v-hodonine-011.jpg

 

 

na-prochazce-v-hodonine-042.jpgna-prochazce-v-hodonine-051.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 O víkendu 17.-18.března se opravdu ojařilo, tak mě naši zase vyvezli na chatu. Sice se tam drželo ještě dost sněhu, ale cesty byly suché a i na zahradě už na někerých místech koukala travička. K tomu svítilo sluníčko, tak jsme si to s paničkou užívaly na terásce a hezky jsme se vyhřívaly. Sem-tam jsem prohnala nějakou drzou kočku, co se předváděla kolem a jejich štěstí, že neumím lozit po stromech, protože to je vždy zachránilo - však já se zdokonalím. V neděli panička jásala, že začínám hárat a že není ohrožen první dostih v Kolíně a tuším, že to nezapoměla vytrkotat tetě Helence. Ale asi zapoměla, že když už, tak běhat budu já a ne ona, tak uvidíme, snad ji tu radost ani nemůžu zkazit. Však já už se taky moc těším, až se potkám s tetou Helenkou, moji mámou, ségrou, synovečkem a některýma dostihovýma kámošema. Jenom nevím, jak to běhání po tom zimním lenošení zvládnu, však uvidíme.

 7.4. jsme se tedy vypravily na Interbohemia + IGCC 2012 (Italian Greyhund challenge cup) do Kolína. Ráno se vstávalo brzy, bříško bylo bez papání, protože naplnit ho před běháním je pro pejsky nebezpečné a k tomu všemu předpověď počasí nic-moc. Ale přesto se jelo. Po příjezdu na dráhu to vypadalo, že meteorologové se spletli a z nebíčka nám dopřejí i trochu sluníčka. Ale opravdu jenom vypadalo. Navíc běhat se mohlo začít až po měření pejsanů, tak jsme si pěkně všichni počkali, až to rádoby sluníčko zaleze, pořádně se okosí a aby nám to nebylo líto tak i zaprší. A navíc tentoktrátě dostih nezačínal náma "blechama" (tak nám italáčkům říkají někteří majitelé trochu větších chrtů), takže netrpělivost byla na místě. V dostihu jsem byla zařazena s Braienkem od tety Renátky, ségrou Tijuškou od tety Helenky a Akimkem páníčků Holochových. V rozbězích jsem začala super, dojela jsem jako třetí a teta Helenka mi udělila pochvalu, jak jsem šikovná. O to hůře to ale dopadlo ve finále : vystartovala jsem perfektně a zprva to vypadalo, že bude všechno o.k. Ale kus za první zatáčkou jsem si to rozmyslela a vrátila jsem se zpátky. A nikdo neví, jestli mi více vadil déšť, nebo se mi už nechtělo dívat soupeřům na zadek, či jsem snad už byla utahaná a prostě se mi nechtělo dál .... Ale abych jenom nenaříkala nad rozlitým mlékem, v Kolíně jsme potkaly mnoho  známých, samozřejmě tetu Helenku, mámu Perlu, ségru Tijušku, synovečka Carina, Braienka od DG Renátky, Holochovic kluky,  Herýska od Vendulky a další italáčky, které neznám jménem a kterých tam bylo více než obvykle - dokonce mimča z IGS Feritte Bugsy, kde se narodila i moje mamka. A ještě vipetku Kejsinku od našich známých z Hodoša. Takže i přes můj nedoběh a hnusné zimě jsem se svou rodinou zažila prima den. Na tomto místě bych chtěla poděkovat opět tetě Renátce z DogGearu, od které všichni běhací italáčci dostali pytlík pamlsků, metál a super triko. My jsme pak ještě jely "Slováky", kde byl dokonce i sněhový poprašek, ale díky hodným sousedům nás čekala již vyhřátá chata a to je něco pro mně. Chladný byl i zbytek velikonoc, ale protože na nás z oblohy už jukalo i sluníčko, tak mi panička neodpustila procházky tamní přírodou - asi pro zlepšení kondičky. Ještě jsem z běhání ani nevychladla, už jsme  14.4. ráno jely do Lednice na Vítání jara. Předpověď zase nestála ani za milú Jarmilu, ale nebylo to tak hrozné jak se původně zdálo a hlavně nepršelo. Po dlouhé době jsem se zde setkala s mým věrným běhacím parťákem Táníkem od Faldíků a dověděla jsem se, že běžíme spolu naposled, protože on od příště bude v seniorech. Hm škoda, jinak jsou všude kolem jenom samí rychlíci. V Lednici to hezky usýpalo, drobotina šla hned po  sóličkách, já měla z každé strany jednoho chlapa (Braien a Táník), tak co více jsem si mohla přát. Rozběhy zase super, byla jsem druhá, v patách Táník a mistr Brája tomu samozřejmě vévodil. Všechno jako po másle a já byla nažhavená, že bych si to dala znovu. Z věže se tentokrát ozýval ženský hlas a velice mile to všechno komentoval. No jo, ale přišlo finále a já to opět za zatáčkou vzdala a vrátila se za našima. Tak tedy nevím, jak to s tím mým běháním bude dál. A hlavně, proč to vždy vzdám až ve druhém kole? No, na příště jsme to chtěly zkusit na slovenské dráze V Ivanke pro Nitre, tak aby z toho nebyla mezinárodní blamáž.....

A tak jsme 21.4. vyrazily na dostihovou dráhu  do Ivanky pri Nitre na akci Jarná cenaNevěděly jsme kde to je ,ani kudy jet, ale jelo se. Předpověď zase deštivá ale naši andělíčci strážničkové to tam nahoře asi zařídili a nebylo to až tak hrozné. Do Ivannky jsme dofrčely téměř načas a všichni na nás byyli velice milí. V dostihu jsem byla napsaná s nějakým pejskem jménem Galileo, ale nakonec jsem měla startovat sama, což se tam bere jenom jako propagační běh. Povrch dráhy tvořil písek , vzdálenost pro nás mrňousy 287m a tvar spíš placatý kruh než elipsa. Z boxu jsem vyletela jako střela ale po chvíli jsem zůstala stát, protože jsem netušila, za čím mám vlastně utíkat.  Vnitřkem jelo cosi , co táhlo "kůžičku", která ale na písku nebyla moc vidět a já nevěděla, co s tím. Všichni místní ale byli tak laskaví a hned našim nabídli, abych si to zkusila o přestávce v rámci tréninku, když už jsme dojely a zaplatily. Všechno usýpalo jako po másle, trénovalo hodně pejsků, hlavně vipetů a přede mnou si dělal licenci zrovna takový mrňous jako já. Než jsem přišla na řadu, vyla jsem jak šakal, jak jsem se nemohla dočkat. Mezitím jsem odkoukala, za čím to vlastně všichni utíkají a tak jsem se rozběhla i já. Někde v půli cesty jsem zůstala stát - chvilku jsem přemýšlela jestli je to dobře nebo co, tak ta mašinka zůstala stát taky.Pak to zase na mě zkusily a já úspěšně doběhla. Sice čas nic-moc, ale co chcete když to bylo i s krátkou pauzou, ale zase mám o zkušenost navíc. Tady bych chtěla opravdu poděkovat za hezké přivítání a milý přístup, hneďky se pak líp na tom světě dýchá. No a pak se jelo samozřejmě na chatu, cestou páníčci na salaši koupili ovčí sýreček, který mám tak ráda a pak už byla jenom pohodička.Takže z mého pohledu super.

Abych nezapoměla,konečně se udělalo hezky,tedy až moc a s paničkou opět zahradničíme jako o život.Uvedu to na správnou míru : panička maká a já ji hlídám. Když jde někdo kolem plotu, jasně dávám najevo,jak jsem nebezpečná, ať se raději nepřibližuje, páááč bude mít co dělat se šelmou malého formátu. A protože je moc sucho, tak se každý večer zalévá, inu zalévá panička a já si to užívám, vyjíždím po vodě, skáču přes proud, takže na konci je ze mne malé prase a moje lidská mamka mě musí dát do pucu, aby se mě nikdo nelekl.

1.máje (května) jsme se s paničkou a páníčkem vybraly na dostih do Lednice, kterému se říká Lednický pohár.Konečně nepršelo,teploty letní a lidiček tam bylo, jako by  se něco nadělovalo zadara. V běhu jsme byli namixovaní tři italáčci :Candelora, moje blahorodí a Versace, s kterým jsem ještě neměla zkušenost. Táník byl nahlášen do předdůchodců (tedy seniorů), takže kopal za jiný mančaft. No a Táníkův synek Avanti zase běžel za mlaďochy,pááč byl teprva ráno změřen a ošéfován, že je v normě. Ale abych to nezakecala, v rozbězích všechno o.k, akorát místo jednoho rychlíka Candelory se mnou běžel další rychlík Versace, ale beztak jsem do se ctí dala.No a finále jako obvykle v této sezoně, kus za zatáčkou, přesně v tom samém místě jako minule, jsem zaváhala, vteřinu zapřemýšlela, pak se otočila a pádila zpátky.A pak jsem se už jenom spoza plota dívala, jak si  moji parťáci vystupují na bedny. Ihned mí páníčci dostali několik rad,proč to jako takhle mrším a co se mnou dále : zlepšit kondičku, více trénovat, najít si soběrovného italáka (jenom neřekli kde) a tak. Panička jenom zamumlala cosi jako že se na to může vy..........t, ale nevím co tím autor myslel.Takže jí dávám tady prostor na vyjádření:

Vyjádření paničky: Nejsem žádná zkušená chovatelka ani trenérka italských chrtíků a všechno co dělám pro Ebinku je v dobré víře, že pro ni dělám to nejlepší.Slyšela jsem párkrát na dostizích něco jako "blbý italák". Já tedy myslím, že ta naše je chytrá, manžel říká ,že vychcaná, možná to bude obojí nebo něco mezi tím.A mám tak trochu podezření, jestli to vracení se ve finále není z její strany dobře promyšlená akce: v rozbězích si zmapuje soupeře a když zjistí že na ně nemá, tak se ve finále z toho místa vrátí zpátky, protože tím pádem je v cíli dříve než oni. Pak taky nevím, jestli nemá hlad, protože po dostizích spořáda regulérní porci granulí a po příjezdu domů (cca za 45 min.) zvládne vrchovatou misku vařené rýže, masa a zeleniny a ještě nám stíhá asistovat při jídle. A co se týče kondičky, zbytek odpoledne byla se mnou na zahradě , stokrát běžela k plotu "zahnat nepřítele"a na závěr skotačila jako o život při zalévání zahrady, tak opravdu nevím.......

Inu, večer jsem zase skončila "jako prase" a po důkladné očistě usnula jako nemluvně.Tak se uvidí, co bude dál.

 4.5. odpoledne jsme opět vyrazily na chatu a zůstaly tam na prodloužený víkend.Tentokrát mě tam čekalo opravdické překvápko ve formě tréninku na tamní sjezdovce. Tedy aby jste si nemyslely, že jsem se učila lyžovat. Páníček ze starého kola zestrojil jakýsi naviják s cca 300 m dlouhým lankem, zůstal s ním na kopci a panička šla s kůžičkou uvázanou na konci toho dolů pod kopec. A když dala povel, páníček navíjel, já byla puštěná "z ruky" a pádila jsem za tím do toho kopce. Denně jsem to zvládla tak 5 x a končily jsme s takovýma těma řečma jakože " musíme končit ,aby se Ebince nic nestalo" a pod. Panička skonstatovala, že v kondici ty moje nedoběhy asi nebudou a fixaci na kůžičku mám taky. Večer se páníčkovi z toho navíjení muselo vymasírovat rameno, takže kondičku si musí spravit spíše on. A o  paniččině fučení, když šla do kopce zpátky pro kůžičku se tady radši ani nebudu zmiňovat. A že se u nás nic neutají, kolemjdoucí z toho měli kulturu za 500 a hneďky bylo podáno hlášení tetě Helence.

19.5. jsme s paničkou vyrazily na "výlet". Zaparkovali jsme v Brně u Makra a tam nás vyzvedli páníčci mého brášky Bustera Annaperla (dále jen Bastík) teta Alice (dále jen teta Alička) s manželem. Jelo se dlouho po krásném prostředí a za hezkého počasí, až se dojelo do Netolic, kde se konal tréningový den v coursingu.. Tedy děcka, to vám byla krása nevídaná. Zámeček Kratochvíle, hneďky u něj dostihová dráha pro koníky, kolem výběhy s koníčkama a ještě k tomu přede mnou cosi, co jsem ještě neměla vyzkoušené.Za malou chvíli přijela i teta Helenka s Vaškem a s celým svým chrtíkovským stádečkem a kolem spousta pejsků nechrtů.Paní organizační nám nejdříve povykládala, co to coursing je a já pochopila, že něco podobné jako dostih, běží se za střapečkem, ale ne po oválu, ale po klikaté dráze, na které můžou být i překážky ve formě živých plotů a tak, které se musí oběhnout. Bastík i já jsme zvládli 2x sóĺíčko a holky Šebestovic (Perla a Tijuška) každá jedno sólíčko a pak společný běh. Bylo to supr, vůbec jsem nezaváhala a ani nepřemýšlela se otočit a vrátit. a ve finiši jsem se z chutí do toho střapce zakousla. I nechrtí pejsany to hrozně bavilo, ale popravdě náš chrtí pohyb je jiné kafe. Pořadatelé byly velmi milí a vstřícní a na nikoho se nepohlíželo "z vrchu". Supr byla i přestávka, kdy jsme se s Bastíkem z chutí proháněly, takže o nějaké slabé kondičce nemohla být vůbec řeč. N spáteční cestě jsme si hodily oba šlofíka a zpříjemnila nám to jedna občersvovací pauza, na které se teta Alička se mnou a Bastíkem podělila o kus svého masíčka. A tady ji chci moc a moc poděkovat , že to všechno vymyslela, svezla nás (tak daleko bychom to samé s paničkou nezvládly) a tajně doufám, že mě něco podbného ještě v životě potká .Děcka, co máte rádi běhání za něčím, zkuste někdy coursing jenom tak pro zábavu, můžu vřele doporučit.

27.5. jsem s páníčkama navšívila rakouskou dostihovou dráhu v Marcheggu, kde se konala akce Inernationale NO-Maisterschaft   .Z předešlého jste určitě poznaly, že žádný mistr světa ze mne neroste, ale potřebovala jsem si někde ověřit tu kondičku, trochu si zaběhat a trochu si to srovnat v palici a tak mě panička přihlásila jen na sóloběh. Cesta trvala asi tak hoďku a čtvrť a skutečnost stoktát předčila očekávání. Příjemné přivítání, milá paní doktorka, která mě pečlivě prošacovala, krásně upravená dráha , super servis, zázemí, spousta milých lidí a ještě milejších pejsanů. I páníček, který jezdí radši na chatu než na dostihy si pochvaloval a to je co říct. Sólíčko jsem si zaběhla 2x a ani jednou jsem nezaváhala a nenapadlo mě se vrátit. Na konci byly pro pejsky připraveny hezké ceny a i já jsem na památku dostala hezký pohár (všichni sólíčkáři). I hafani, co splnili licenci, dostali na památku krásnou upomínku a moje známá z Hodonína vipetka Kejsinka byla tak dobrá, že získala 1.místo (!), takže gratulace. No doufám, že mě sem naši ještě někdy vezmou, zatím to byl "mercedes" mezi dostihovýma dráhama. Na spáteční cestě jsme se stavili u babičky, dědy a Valdíka v Bratislavě (z Marcheggu je to coby kamenem dohodil) a pak už jsem hezky odpočívala po krásném dni.

abia_marchegg_27.5.2012_1-1-.jpg

 fotečky nafotila teta Renátka z DogGearu, moc děkuji.

 

 

img_4139-wm-1-.jpg

 

 Když mě to v Marcheggu tak hezky šlo, páníček podlehl nátlaku (měl slíběný týdenní opušťák na chatě) a 2.6. se jelo do Kolína na DG DogGear Race of champions, který sponzoruje teta Renátka Mildner se svou firmou (všichni děkujeme). Ještě v pátek se doma kontrolovala předpověď počasí a i když to viselo na kahánku, tak se v sobotu jelo. No, asi to tam nahoře ti naši andělíčci strážničkové nějak zařídili, protože po ranním řekněme chladu a zakaboněném nebíčku pak na nás juklo i sluníčko a byl z toho moc príma den. Italáčků bylo přihlášených "neúrekom", ale já radši ještě jenom na soloracing, protože panička nechtěla experimentovat. Důležité bylo, že jsme se opět setkaly s fajn lidičkama a pejskama, Holochům už běhá celá smečka (Dízík, Akimek, Boník), byli tady Faldíci s klukama Táníkem a Avantim i novým mrňouskem Boltíkem, synoveček Caríno, skoroségra "Česinka" (Duchessa) a skorobrácha Dario (noví páníčci mu říkají Piškotek a asi jí ještě radši než já), samozřejmě teta Helenka a ségra Tijuška, Vendulka s Herouškem (dělali nám prima společnost) , Candelora s páníčkama, její brácha Capobando, nová šikulka Calibra Feritte Bugsy a málem bych zapoměla na Braienka od tety sponzorovací. Když pak běžely zvlášť kluci a holky, byla to pastva pro oči a majitelé svých větších miláčků se mohli přesvědčit, že i my pidichrtíci rádi a hezky běháme. Nakonec jsem dostala krásnou cenu i já za 1. místo v soloracingu, ale bylo by pošetilé se nafukovat,když jsem soutěžila sama se sebou. Hold patří ségře Tijušce, která doběhla mezi holkama jako druhá, velká pochvala Calibře, která je větší začátečnice než já  a jaká je šikulka. Klukům trochu znepříjemnil běhání kousavý Capobando, který dostal ve finále po zásluze "D". Po vyhlášení jsme spěchaly domů ,pááč to máme daleko a touto cestou se omlouváme Vendulce a Herouškovi, že jsme se ani nerozloučily (pá pá Vendy a Heroušku). Páníček ještě toho večera odjel na chatu a my dospávaly nedospané .Ale byl to krásmý den .

16.6., těsně před dovčou mě naši ještě vzali na akci Veľká cena Slovenska do Ivanky pri Nitre.A světe div se, kromě nás tam dorazili i Faldíci se svýma chrtíkovskýma klukama a další auta s chrtama s CZ značkou. Bylo nás přihlášených 6 chrtíků : Avanti Carrera De Moravia, Ital z Kopfsteinu (Táník), It.Grey Butterfly Almond, It.Grey Butterfly Armagnac, Racing Feritte Bugsy a moje maličkost  - samí chapíci fešní a urostlí a já jediná holka. No měla jsem z toho pěkné bobky, ale móóóc jsem se těšila a dávala to všem najevo. Však která dáma je naráz obklopena pěti galánama, tak jsem si to musela náležitě užít. V rozbězích i ve finále jsem doběhla jako čtvrtá a já i naši jsme z toho měly obrovskou radost. Vzali jse to pak zpátky přes Bratislavu, naložily jsme u babičky naší Alžbětku a pádily domů pobalit a nachystat nějakých "pár" věcí, hlavně mňamek, protože nás brzy čekal letní italský relaxík.

No a v pátek 22.6. se vyrazilo brzinko ráno na naší letní dovču do Itálie, až na samotinký jih k jónskému moři, do městečka Guardavalle, do kempu Faro punta stilo, přesně jako loni. Cestu jsem si užívala střídavou okupací Alžbětky a paničky.Dělalo se dostatek papacích a čuracích zastávek a aby nám z té dálky nehučelo v hlavách (celá cesta 1950 km), tak jsme i letos přespinkaly v městečku Orvieto jako loni. Po odpočinku a ranním papáníčku (páničci tomu z neznámého důvodu říkaji snídaně) jsme druhého dne pádily směr jih a na místo jsme v pohodě dorazily něco málo po 17.hodině. Všechno bylo supr, akorát mi vrtalo hlavou, proč nejsme v našem loňském bejváku, ale dávají nám jiný domeček. Ale pak jsem se uklidnila, velká postel tam byla taky, teráska a moje skládací boudička a všude kolem bydleli sice Taliáni, ale nevadila jsem jim a byli na mě moc hodní. No a na pláži úúúplné žúžo. Z obou stran milí lidé, dokonce taky z Česka a všichni pejskaři ale bez pejsků a tak jsem se okamžitě stala miláčkem okolí a okupovala jsem všechny kolem. Párkrát jsem si i zaplavala v moři, ale nejvíce jsem si užívala běhání po pláži, aportování balónku a dovádění za kůžičkou a ani mi nevadila plná huba písku, kterou mi pak panička musela vyplachovat.A když panička zahlásila, že mi už " blbca dělat nebude", tak jsem se hezky válela na sluníčku. Zažili jsme zde i šílenou atmošku italského finále ve fotbale (nějaké mistrovství či co) a panička mě nastrojila do trikotu naší vlajky, ať Taliáni vidijú. Všichni to vzali s humorem a než byl začátek zápasu, byla jsem zase hvězdou večera. Že nás ale fotbal nebaví, šly jsme se bavit jinak a dobře jsme udělaly, protože Italové to finále projeli 0:4 a byl z toho málem státní smutek.14 dnů  uteklo jak voda, ale na ty široké pláže a dobrou zmzlinku budu ještě dlouho vzpomínat. V den odjezdu jsme jely opravdu ještě za tmy, protože přespáníčko bylo tentokrát ve Florencii (it.Firenze) a chtěly jsme se tam trochu pokochat. Tedy páničkové a já se přifařila, aby mi náhodou něco neuteklo. Byla to nádhera, ale byla jsem tak utahaná, že jsem v tom klimatizovaném hotýlku padla za vlast a chrněla až do rána. Druhý pojezdný den jsme opět udělaly zastávku v Rakousku u jezera Wortersee, kde je nádherná vyhlídka a dobrá mňamka a pak jsme až na nutné tankování a čůrání zastavily až v Bratislavě u babičky, dědy a Valdíka. Tam jsme nechaly Alžbětku na prázdninách a frčely domů do Hodoša.Jediné, co je škoda, že po dlouhé době se teta Helenka s Tijuškou vypravili na dostih do Lednice a skrz naší dovču jsme se neviděly. Ale snad není všem dnům konec.

Počasí o prázdninách bylo všelijaké namíchané, jednou krematorium za živa, pak zase docela zima, ale peztak jsme si to s paničkou užívaly , chodily spolu na dlouhé procházky, hospodařily na zahradě nebo se prostě jenom tak válely. Na konci srpna jsme jely na Slovensko do Piešťan pro Bětku (užívala si tam s babičkou týden skvělý vegáč) a vzaly jsme to rovnou na chatu. A i když byla s náma i prcek Elenka, stihli jsme si zablbnout s kůžičkou a nadýchat se čerstvého vzduchu. Celý další týden jsem pak po večerech otravovala doma naše holky ( jakože paničku s Bětkou), Bětka mi dělala návnadu - běhala po zahradě s kůžičkou a panička mě vypouštěla z ruky, aby měla přede mnou trochu náskok. Jednou jsme si všimly, jak se soused na nás podivně dívá z okna, asi si chudák nevěděl co myslet.                                           

 

 

Aby se to domácí blbnutí někde zúročilo, tak mě panička přihlásila na "Coursingové majstrovstvá Slovenska" do Bratislavy. Super místo, protože jsme v klidu jely už v pátek 3.8., užily jsme si rodné město mojí paničky a strávily hezký večer u babičky, dědečka a Valďase. Závody se konali 4.8. na koňské dostihové dráze v Petržalce (část Bratislavy) na druhém břehu Dunaje. Bylo nás přihlášených 6 chrtíků a z toho dvě holky z Česka - já a Yvetka (Yvet Feritte Bugsy). Jak moc jsem se na to těšila, tak to blbě dopadlo. Když už jsme  s Yvetkou konečně přišli na řadu a panička mě držela a čekala na povel "go", nic se nedělo, pak jsme jenom slyšely "už můžete toho psa pustit", návnada už byla daleko a já jsem se dívala, za čím jako mám běžet. Tím celé klání pro mne skončilo, sbalilo se všechno do auta, popřály jsme Yvetce štěstí a jelo se domů. Páníček s Bětkou ještě téhož večera odjel na chatu a my s paničkou jsme zůstaly hospodařit doma. Do druhého dne jsem se s ní vůbec nebavila, ale ona ví jak na mě a po dlouhém škemrání a uplácení pamlskama mě dostala zpátky do reality. Později jsme se dověděly, že Yvetka skončila jako druhá, ale pro nás je jednička,protože první byl nějaký kluk Hondo Bandito de Valvedere Santo, který normálně běhá ve sprinterech, takže kostelní řád tohoto závodu byl celý nějaký prapodivný.

  Alžbětka s páníčkem se vrátily za týden do Hodonína, mezi páníčkama probíhala nějaká tajná šuškanda, nastalo balení, znášení do auta a aniž by se řeklo něco mé maličkosti, tak se v sobotu 11.8. vyrazilo do Kolína na Středoevropský pohár. To je ta akce, jak jsem vloni běžela s tím Rusákem a dostala jsem "Déčko", bez toho, že  bych tušilaza co. Jela se mnou panička s Alžbětkou, protože páníček se musel účastnit nějaké předem domluvené akce, tak to byla sestava AAA. U elektrických spotřebičů to je dobré znamení a tak jsem doufala, že i pro mne to tentokrátě dopadne dobře. Nu, po cestě nám docela pršelo a před Kolínem objížďka jak prase, takže začátek nic moc. Nebe nad dráhou ale vypadalo slibně a když jsme se uviděli s mámou Perlou, ségrou Tijuškou, neteří Česinkou (Duchessa Annaperla), tetou Helenkou, Lupačovýma s vipetkou Kejsinkou od nás z Hodoša, tak už pak vše šlo jako po másle. V závodě jsem byla se ségrou a nějakou neznámou děvčicou Benitou (Aurora Benita z Krucánku). I přes všechny obavy našich paniček, aby se některá z nás nezabejčila, daly jsme obě kola bez újmy na zdraví, Tijuška (Atiya Asma Annaperla) skončila  zaslouženě na  1.místě a já doběhla jako třetí. Máma Perla si pro radost zaběhla 2x sólíčko a že jsme se tak snažily, po závodech nás čekal bonus - rozdaly jsme si to s Tijuškou a mámou Perlou na ovále a byla to panečku paráda. Na závěr dostala bonus i moje panička, skrz tu uzávěru Kolína nás navigace táhla po nějakých Horních-Dolních, jely jsme neznámo kam a kdybychom nevyjely u Zruče nad Sázavou na dálnici, směr Brno, mám obavu, že by milá slečna navigace skončila ve škarpě.

    

 

stredoevropsky_pohar_117.jpgfoto od: Petr Karel 

Celý týden jsem pak večer co večer skotačila s kůžičkou po zahradě - ještěže tá Alžbětka je tak ochotná se mnou blbnout. No a že jsem už evidentně byla zpátky v kondici, tak se další týden, 18.8., jelo do Lednice na Letní pohár. Ten den bylo na rozdíl od Kolína až moc vedro (takové krematorium na nečisto), ale že jsem italská slečna, tak jsem to ustála. Po delší době jsme se potkali s milejma Faldíkama a jejich smečkou,přišla i Yvetka s paničkou, samosebou že Kejsinka s páníčkama a překvápko ve formě Herouška s Vendulkou a její rodinou.Do závodu bylo přihlášených více prcků italských, tak to bylo původně rozděleno na kluky a holky. Z holek se ale nedostavila Benita a z kluků museli Faldíci ze závodu stáhnout Táníka i Avantiho. Navštívili totiž zkrášlovací salón, kde si nechali vyčistit zoubky (asi aby se nám holkám líbily) a pan doktor jim dovolil jenom jedno kolečko. Což bylo ale super pro Herouška, kterému pak dělali sparingparťáky, aby si mohl dodělat licenci. Takže jsme nakonec běželi mixík : já, Candelora, Calibra (Feritte Bugsy) a Versage (King of Ivar). V rozbězích jsem dokonce dala osobní rekord (30,02s), na Candeloru to sice nestačilo, ale pro mne to bylo vítězství. Finále se běželo za opravdového pařáku, čas už nebyl takový, ale skončila jsem druhá za Candelorou a před Calibrou. Heroušek to taky zvládl a díky klukům Faldíkovic udělal dva společné běhy a má to v kapse, tak se Vendulce její láska a trpělivost zúročily. Obrovskou radost udělala své paničce také Yvetka, když zaběhla obě sólíčka bez zaváhání. Všichni snaživci mají naši úctu a posíláme blahopřání. To se ví, že jsme hned informovaly tetu Helenku, aby věděla, že i když nemám žádné výstavní tituly, páááč nás to s paničkou nebaví, tak se snažím alespoň na tomhle bitevním poli a snad jsem jí udělala radost. Na tomto místě chci ještě poděkovat naší Alžbětce, že i když není zrovna dostih, já si klidně běhám za kůžičkou, kdykoliv si zamanu, protože se mnou blbne na zahradě a ochotně mi dělá návnadu. Panička se sice taky snaží, ale není to ončo, nemá už takovou kondičku, ale taky dík.  

 26.8. jsem byla přihlášena ještě na jeden závod do Marcheggu (Solorennen fur Windhunde), po kterém jsme měly pádit na chatu a zůstat tam celý týden. Panička si ale nebyla uplně jistá, jestli už nepřichází moje hárání a navíc ráno to vypadalo na déšť, tak jsme nechtěly nic riskovat a na chatu se jelo zrovínka. Neděle nám propršela, ale pak se mráčky rozhodli ustoupit sem tam sluníčku a bylo všechno suprovní. Na začátku jsem sice měla trochu problém vyjít do postýlky po nových schodech, které tam páníček vyměnil (a ani se se mnou neporadil !), ale vyrovnal to tím, že sestrojil nový a lepší návnadotahač. V pondělí odpoledne přifrčela i malá Elenka, která je ale moc hodná a tak jsem to nějak zkousla. No a abych neurazila, tentokrát s náma dovču na chatě trávil i Darvinek - Alžbětčin činčilák (panička mu říká čičmund  ).Ve středu nás navštívily babička s dědou a Valďasem z Bratislavy, ale musely nám oddělit "ložnice", protože Valďas byl nadržený jak prvnička, jen co mě ucítil.Když už jsme nejely do toho Marcheggu, naši mi to vynahradily každodenníma trenálama a nebránilo v tom ani hlídání Elenky. Jak jsem viděla střapec, byla jsem nadržená zase já a ze sjezdovky mě musely odvléct násilím. Že jsem si i s našima užívala týden na čerstvém vzduchu, v krásné přírodě a přitom se dlabala ovčím sýrem a oravskou slaninkou, to už patří ke zdejšímu folklóru. V pátek odpoledne jsme my holky naložily auťák, nechaly tam páníčka ať si konečně trochu oddáchne a odfrčely jsme domů vrátit rodičům malou Elen a taky ještě zrelaxovat.  Inu, auťák,panička má Citroena C1, takže jak malého psa tak malé auto,ale bylo  nacpáno tak, že ani ééérbegy by jsme neotřebovaly. Páníček říká, že kdyby si panička zapoměla odepnout bezpečnostní pásy, po vystoupení by odešla s autem na zádech a ani by si toho nevšimla - ale hlavně že jezdí, no néé? Aj víkend 8.9-9.9. jsme strávily na chatě, tentokrát inkognito, bez Matesa. Užili jsme si suprovní počasí, ale hlavně páníček se chtěl předvést se svým novým vylepšeným návnadotahačem. Že při tom zlikvidoval akušroubovák, aby se tak nenadřel s klikou, to neřešil, že paničce tekly nervy, páááč to nefungírovalo až tak, jak nám to doma prezentoval ho taky nerozhodilo a důležité bylo, že nakonec jsem si beztak pořádně zaběhala za kůžičkou. A že to bylo do kopce, jsem zase neřešila já. Všichni jsme doufali, že v klidu můžeme vyrazit na nejbližší dostih a ostudu neudělám. Ale jeden myslel až se pos.....l a tak nějak to dopadlo.  15.9. jsem nakonec jela jenom já s paničkou do Lednice  na Mistrovství Moravy. Sice v týdnu se pořádně okosilo a ve čtvrtek dokonce celý den chcalo, ale o víkendu tam někdo navrchu zařídil že bude hezky a taky že bylo. Na běhání jsem byla nažhavená jako dráty, ale houby mi to bylo platné. Italáků se tady sešlo jak v Indii bohů, tak nás rozdělili na holky a kluky - 5+5 a ještě dva důchodci  a jeden soloracing (Yvetka)k tomu . Z kluků páníčci nakonec přehlásili Versageho jenom na sólíčko , ale i tak nás bylo dost. Holky jsem skoro všechny už na dráze potkala (Candelora, Calibra, Benita ), jenom tá madam Butterfly, která se doštrachala ze Slovenska i se svoji paničkou a ještě italským klukem Almondem mi nic neříkala. My prckové jsme šli jako první, já startovala s červenou jedničkou z boxíku č.6. I start byl na jedničku, valila jsem z té škatule přímo na střed jak naolejovaná vrtule. První to vzdala Benita, ještě před zatáčkou, asi si tam našla něco zajímavějšího. Já to zapíchla tak v půlce, kůžičku jsem už neviděla a prdélky mě nehecovaly. Panička z toho byla dost naměkko a já vůbec nechápala, proč balí auto a chystá se k odjezdu, však se vždy běží dvakrát. No tak jsem to  tentokrát asi fakt pohnojila. Z kluků to v rozbězích dal jako první Brájík (náš favouš), za ním Avanti od Faldíků, třetí Almond a sice poslední, ale se ctí Faldíkovic Táník, který to na rozdíl ode mne nevzdal. Tak jsme při odjezdu aspoň držely pacinky, ať to kluci dají i ve finále. No doma jsem si nemohla stěžovat, pečené kuřátko s rýží byla dost dobrá satisfakce, akorát se neví, jak to bude dál...

 Dál to bylo tak, že v sobotu 22.9. se nejelo do Ivanky pri Nitre na závod, ale důvod jsem nebyla já, nýbrž svatba rodičů malé Elenky. Už od pátku samé zmatky, nic se nestíhalo a ještě jsme na noc nafasovaly Matesa (to jako Elenku). V sobotu fofry ještě větší, rodina z Bratislavy si dávala načas, takže nervy na pochodu a já se v tom všem nějak ztrácela. Jediné pozitivum na tom  bylo, že z té hromady lidského žrádla ( tedy pardóóón jídla) se ušlo i mé maličkosti. V neděli navíc musela panička do práce kvůli kontrole chlastu, který byl tou dobou stejně zakázán, takže byl celý víkend nějaký zmatečný. Aby mi (i si) to naši nějak vynahradili, naplánovali na ten další víkend výlet. Panička byla se mnou doma již od čtvrtku a v pátek přibyla i Bětka, protože bylo na Václava volno, tak byl supr prodloužák a já měla společnost. V sobotu brzinko ráno jsme vyjely směr Praha navštívit zdejší ZOO, protože tam smí i pejskové a ještě k tomu byla příznivá předpověď počasí. No den byl jak malovaný, po ZOO jsme ještě zajely na Staroměstské náměstí ukázat Alžbětce něco málo z Prahy (tedy já ne, ale sekundovala jsem tomu) a pak se jelo do města Mladá Boleslav, kde naši zabukovali pokoj v jednom zdejším hotýlku, zhodou okolností taky na Staroměstském náměstí. Na recepci v tom měli trochu zmatky, nakonec nám dali pokoje dva a páníček přespával sólo. Já se dělila o postel s paničkou a musela jsem si trochu sjednat pořádek, páááč se panička dost roztahovala. V neděli ráno naši sbalili pynkle a vypadalo, že se jede domů, ale opak byl pravdou. Kousek od toho našeho přespáníčka páníšek zahnul a ejhle, před náma prostor jak sviňa a kde se vzala -tu se vzala parádní dostihová dráha. Nejdříve jsem zaslechla jako "půjdu se s Ebinkou projít, ať pochopí kde je", ale však nejsem blbá - no nééé, a ani mě předem nevarovali. To už se objevil mistr Brája, mr. Candelora, která přespala v té samé boudě co my, Herouš, Holochovic smečka, Calibra, Benita (nebo Aurora?), Versace - samé známé tlamičky. Ten den, 30.9. se totiž konalo Mistrovství ČR, a že nás bylo více, rozdělili nás na holky a kluky. A já přidrzlá zakrslica, která si běhá (nebo i neběhá) jak má náladu jsem si dovolila být tam taky. Panička nedoufala vůbec v nic, jen že dodělám alespoň rozběhy, aby se na nás páníček příště nevyflákl a neměly jsme s běháním útrum. A představte si lidički zlatí boubelatí, já to celé doběhla a nebyla jsem ani uplně poslední ze čtyř holek. Začátek finále byl až ve tři hoďky, první jeli basendžíkové a pak přišla řada na nás . A světe div se,zase třetí a ještě o kousíneček s lepším časem než v rozbězích, páni, ještě teď když to pacinkuji, se z toho nemůžu vzpamatovat. Přede mnou skončila Calibra (2.) a vítězství i s dráhovým rekordem si s přehledem odnesla mistrová Candelora.(takže celé Francouzsko, Mount de Marsan (či jak se to píše) a všichni Taliáni můžou jít do......). Z kluků to jasně vyhrál Braienek a na 2. místě Vendulčin Heroušek, jehož to byl 1. závod od vydání licence- gratulujeme a držíme pacinky do budoucna. A všichni ti, co by rádi Bráju viděli v dostihovém důchodu doufám sklapli čelist a ztáhli půlky. Domů jsme dojeli pozdě, ale s dobrým pocitem, takže nic se na hřebík věšet nebude. Tady ještě velké díky všem, co nade mnou nelámali hůl, neměli blbochytré řeči, drželi nám palečky a dodali nám odvahu : teta Helenka, pan Faldík, teta Renátka a všichni hodní lidé , kteří nám na dostizích dělají milou společnost - díky, díky, díky,.

 

mistrovstvi-cr-2012-mlada-boleslav.jpgfoto pan Ivan Berta, moje maličkost s č.2

 

jc_chrtimcr12_07.jpgfoto z www.numberczech.cz


 

Následující sobotu, 6.10 se sice konal na naší nejbližší dráze v Lednici trénink, ale chtěly jsme nějak páníčkovi oplatit tu obětavost a jely jsme za ním my tři holky na chatu, kde mohu ténovat taky, takže jsem o nic nepřišla. Alžbětka pak byla celý týden nemocná a tak jsem 13.10. do Kolína na "Mistrovství ČR na 280m"jela jenom já s paničkou .Páníček nám natankoval autíčko, dal nám navigaci a v pět ráno se vyrazilo. 20 km před Kolínem jsme si udělaly čůrací přestávku a protože jsme měly dobrý mezičas, tak jsme pokračovaly dále. Před Kolínem nám byl dobrý mezičas ale na prd, protože kvůli objížďce jsme jezdily kolem jak agenti s teplů vodů, do toho kecala tá umanutá navigace, panička se nemohla dovolat na dráhu a chvíli to vypadalo, že to vzdáme a vrátíme se domů. Naštěstí nás nějaká domorodkyně navigovala kamsi přes pole, teta Helenka nám poslala číslo na omluvenky a světe div se, nakonec jsme se strefily. Do závodu jsem byla přihlášena jenom sama holka, Vendulčin Heroušek a všichni Holochovic kluci - Dízík, Akimek a Boňas, takže něco jako harém po česku. V rozbězích jsem doběhla třetí (1.Herouš, 2. Akimek a zbytek za mnou) , panička z toho měla moc velkou radost a hneďky to smskovala domů a tetě Helence. Dostih krásně usýpal, nebe bylo azzuro, sluníčko jak na jaře a kolem samá milá společnost. Páničci se bavili na téma "kdo z nás děcek je na co ujetý, kdo jsme co rozkousaly jako mimča a tak...", prostě  sprostě nás pomlouvali v naší ctěné přítomnosti. Ve finále jsem to dala jako druhá, Akimek byl první, 3.Dízík a poslední Boník. Heroušek z nevysvětlitelných důvodů nevyběhl z boxíku - asi mu tam bylo dobře, nebo měl prostě jiný důvod. Vendulka ale z toho nemusí být smutná, však má chlapec život před sebou, však já už taky udělala pár kopanců a jsem tady. Při vyhlašování jsem se dozvěděla, že jsem "Mistrině ČR na 280m", ale pro mne více znamenal ten pytel granulí, co jsem za to vyfásla. Cesta zpátky byla něco na způsob "Hore briežkom, dolu briežkom, zapadla mi chajda sniežkom, ľudia moji rata, neviem kde mám vráta". Panička si tentokrát nenechala do ničeho mluvit od slečky navigace a dobře udělala, protože jsme domů dojely bez újmy na zdraví. Tam nás čekali se slavobránou, gratulacemi a miskou dobrého žvance a pak se už jenom vegetilo. mmmmmm