Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druhý rok mého života 11.12.2010 -31.12.2011

29. 6. 2010

 

Prosinec 2010 - od 11.12.2010 začíná můj druhý rok života na této planetě a v mé rodině a doufám že to tak bude až do konce mého života. Jak už jsem uvedla  na konci mé první kapitoly, po mých narozeninách 10.prosince se dělo něco, co jsem ještě neznala. Všude se zdobilo, svítila světýlka, panička pekla a všechno náramně vonělo. Bylo to ovšem silnější než já a protože vánoční cukroví normálně do mého jídelníčku nepatří, musela jsem si sem-tam doma něco vyžebrat. Nebylo to ovšem zadarmo, jak se říká "něco za něco". A tak jsem se díky těm neodolatelným vůním naučila podávat pacinku, než jsem něco dostala. Ale stálo to za to. 20.prosince panička nazdobila ke všemu v obýváku vánoční stromeček se spoustou světýlek a třpitivých ozdůbek. Když jsem byla dopoledně sama doma, tak jsem si s některýma i zkoušela hrát, protože vypadaly jako balónky (nebo ty výborné kulaté bonbónky které měla Alžbětka v těch šuplíčkách v adventním kalendáři a z kterých se mi podařilo jeden čmajznout). I jsem se zakousla, abych ochutnala, ale uvnitř byly duté. Ještěže byly z plastu.Kupodivu z toho nikdo doma nedělal žádnou vědu a mne to pak přestalo bavit. 24.prosince se od rána vařilo, chystalo, dokonce páníčci vůbec neobědvali, i když já jsem svou obvyklou mňamku dostala.Jedlo se až později večer, byl krásně upravený stůl a já jsem dostala na večeři opravdového lososa se zeleninkou, vařeným vajíčkem a trochou granulek - no bašta. Pak zazvonil zvoneček, rozsvítil se ten nazdobený stromek a rozdávaly se dárečky, které pod tím stromečkem ležely. Já jsem taky dostala dvě super pískací hračky a několik žvýkacích pamlsků, které mám moc ráda. Později jsem se dověděla, že těmto dnům se říká mezi lidma "Vánoce". Po Vánocích mě ale čekalo další velké překvápko : mojí mamce Perličce se narodila 4 štěňátka. Takže já jsem něco jako poloviční ségra a teta dohromady.

tak tohle je moje máma Perla a její mimča z vrhu B. Více foteček naleznete na www.italskychrtikperla.websnadno.eu

 K tomuto období se ale vážou i jiné zážitky. Venku napadalo cosi bílé a studené, všichni tomu říkali "sníh". A navíc byla venku parádní kosa a mně se vůbec nechtělo na procházky, na které jinak chodím moc ráda.Panička mi sice dávala pod kabátek i jégrovky (myslím triko a svetr), ale pacinky studily někdy tak, že jsem i plakala, tak jsem se pak kus cesty nesla na rukou. Jak ale v únoru slezl ten "sníh", zase se mi chození ven začalo zamlouvat. Opět jsem potkávala venku staré známé, například jezevčici Madlu, naháčky Badýska a Arčího, westíka Wiskyho a ostatní kámoše, s kterýma si vždy náramně provětrám kožich a kteří nezkazí žádnou legraci.

Poslední únorový týden najednou naši sbalily tašky, můj pelíšek, kufřík s hračkama a pamlskama a jely jsme  na lyžovačku do Passo Tonale v Itálii. Cesta byla super, vzadu jsem se o místo dělila s Alžbětkou a byla docela legrace. Sem-tam jsme zastavily na čúrání a večer jsme už byly na místě. Teda tolika sněhu jsem v životě neviděla. Fofrem nám přidělily pokoj , kam jsme se nastěhovaly, dostala jsem papat a postelí tam bylo taky dost pro všechny. Trochu jsem byla nervózní, když ráno naši kamsi odešli, i když se před tím nezapomělo na papání a venčení.Odpoledně mi to asi chtěly vynahradit a panička s Alžbětkou mě vzaly na dlouhou procházku - chvilku jsem šla, pak mě i nesly a taky jsem se vezla v kabinkové lanovce. No řeknu vám, že už jsem se i těšila zpátky do teplíčka. Však jsem i taky druhý den dala jasně najevo, že ať si klidně jdou zase lyžovat, já to tady hezky v teple pohlídám.Po návratu z Itálie jsme ještě jely na víkend na naší chatu na Slovensko, krásně svítilo sluníčko a tam jsem si teprve užila pěkné polítáníčko venku po kopcích.

                              

             

9.březen 2011 - dnes byl teda den, to vám řeknu. Panička přišla z práce  a po kafíčku s dobrůtkami -na kterých se mimochodem přiživuji pravidelně taky jsme jely k panu doktorovi Jirkovi co má mého kámoše Wiskyho. Normálně se tam stavujeme aby mě panička odvážila ( asi jestli jsem  odvážná), tentokrát mě ale čekaly i jiné " tanečky". Normálně mě jeden den naočkovaly a když jsem myslela že už je všechno v pohodě, tak mě i začipovaly. Omluvitelné na tom bylo akurát to, že bez toho by mě nemohly vzít naši sebou na dovču a nemohla bych s nima jezdit na chatu . Nakonec přišlo na řadu i to vážení, bylo to 3,72 kg. Naštěstí panička ví, co se sluší a patří a po příchodu domů byla pořádná odměna.

V půli března odešla tá hrozná zima a my si zase užíváme dlouhých vycházek. Jenom mám trochu vetší respekt před trochu velkýma pejskama. V mém zatím krátkém životě jsem totiž zažila jednu nepříjemnou situaci s vipetkou Kejsinkou, která mě při společném běhání na procházce zhodila a já jsem si trochu odřela i nožičku a vůbec to nebylo příjemné. Naštěstí mě panička zachránila a vzala do náruče.

Dnes,20.03.2011 byla u nás velká psina. Ráno se vrátil můj páníček s Alžbětkou po týdnu z chaty a všichni  i s paničkou na mne něco chystali. V obýváku přibyla jakási krabice, pořád se o něčem radili a rozdávali si úkoly. Najednou mě panička dala do té krabice, řekla "kůžička", krabice se otevřela a přede mnou běžela Alžbětka s mým oblíbeným střapečkem. Tak jsme to několikkrát zopákly a hrozně mě to bavilo, no super legrace. Až byly kromě mě všichni zadýcháni, střapeček schovali a řekli že Ebinka to zvládla a končíme. Nepomohlo ani moje vytí u špajzky, kde je střapeček uložen, ani to, že jsem si sama vlezla do krabice a trpělivě čekala až to zase začne. Pak jsem pochopila,že je konec legrace, z řečí kolem vyplynulo, že to byl trénink na licenční běhy a finíto. Doufám , že si to někdy zopáknem, protože to bylo fááákt super. Myslím ale, že by měli trochu trénovat i páníčci, protože chvilka legrace a hned mají jazyk na vestě

 Jednoho večera panička balila a chystala na chodbě nějaké věci, mimo jiné i můj kufřík, pelíšek a deku. Myslela jsem, že to bude nějaká legrace, když je 1. apríla, ale nic konkrétního se nedělo a dokonce jsme šly snad i dříve spát. 2.4.2011 to přišlo -  ráno mě vzbudili velmi brzy a ve 4 hodiny ráno jsme vyjely. Teď už vím, že do Kolína na první dostih sezony INTER - BOHEMIA. Cesta byla v pohodě, na závodiště jsme dojely včas a k mému velkému překvápku jsem se tam po delší době setkala se ségrou Atiyou (Tijuška), bráchou Artuškem, taťkou Feanorem, mámou Perlou, dokonce dvouma nevlastníma sourozencama z 2.vrhu no a samozřejmě s tetou Helenkou, mojí první lidskou mámou.  Lidičky, tam Vám přijelo pejsanů, že jsem jich tolik jakživ pohromadě neviděla. Jó, ještě jsem potkala tetu Renátku z DogGearu a koupila jsem si u ní  nový parádní oboječek. Panička si se mnou odstála řadu na měření kohoutkové výšky - to abych mohla běhat na dostizích, samozřejmě když splním licenční zkoušky. Tak jak byla dlouhá řada, tak rychle proběhlo i to měření. Ani jsem se pořádně nezastavila, přiložily ke mě jakési měřidlo, nahlásili 36 cm a bylo. Je to super, protože jsem v normě a nemusím za rok na další měření. O něco hůře dopadl můj první licenční běh : z boxu jsem vystartovala suprovně a letěla jsem za tím střapcem, kterému moje panička nadává do kůžiček. Až jsem oběhla skoro celé to velké kolo a doběhla ke tribuně, nechala jsem kůžičku kůžičkou a pozorně jsem poslouchala, kdo to na mně mluví. A to bylo špatně. Kdybych si hleděla svého a běžela ještě kousek za tím střapcem, tak jeden běh by byl v kapse. Ale neva- panička mě stejně pochválila, vzala do náruče a bylo.  Takže díky tomu se druhé kolo nekonalo, rozloučily jsme se s tetou Helenkou a jely domů. Myslím, že mě tyhle srandičky budou docela bavit a doufám, že zase někdy vyrazíme za podobným dobrodružstvím.

16.4.-17.4.2011 Vítání jara, Lednice a nedělní trénink-jsem prožila super víkend s páníčkama a Alžbětkou. V sobotu se konal dostih,ale to jsem ještě nevěděla. Naši mě přihlásily na jeden licenční sólo běh a jeden společný . Byla tam zase spousta pejsků, nádherné počasí, nepršelo, tak co více jsme si mohly přát. Potkaly jsme paní Renátku z DogGearu, která je vždy moc milá, navíc byla tak hodná, že mi ušila na míru postrojek - konečně mě v autě na výletech nebude nic tlačit - moc děkuji. Ten sólo běh jsem běžela hned první. Bez problémů jsem si vlezla do boxíku - podobalo se to té krabici u nás v obýváku - a krásně jsem vystartovala. Běžela jsem moc pěkně, ale na v druhé zatáčce se mi asi něco nezdálo, tak jsem prostě zastavila a vrátila se za paničkou - takže zase špatně. Na radu zkušenějších majitelů běhacích italáčků manželů Holochových (to jsou ti, co mají druhého manžela mé mámy Perly Jo-Akima z Kopfsteinu, jeho tatínka Dizíka a synka Bonýska - Bon Boa Annaperla) mě páníčci z toho společného běhu odhlásily, protože pejsek, který měl se mnou běhat se taky vrátil a asi bych to pak v té mé hlavičce makovičce neměla úplně až tak srovnáno, jak to s tím běháním je, kdybychom se pak vrátily oba.Ještě jsme dlouho sledovaly běhání jiných pejsků, naši se domlouvaly, jak to je s tréninkama na druhý den - to víte jsme začátečníci, tak nevíme -  a pak jsme jely domů. Protože to máme do Lednice na rozdíl od Kolína docela kousek, jely jsme v neděli s paničkou a Alžbětkou na trénink. K našemu překvapení tam bylo pejsků taky požehnaně, panička mi zaplatila dvě rovinky a jeden ovál. Na radu zkušenějších jsem první běžela rovinku - doběhla jsem super, ale protože se mi to asi zdálo málo, z toho "pískoviště" jsem se vrátila zpátky k velkým boxům a jak byly zavřené a nikdo mě nepouštěl dál, tak jsem si vlezla do mezery mezi ně a čekala, až to zase pustí. Panička mě ale vzala, řekla, že si musím chvíli počkat a odpočinout a že zase poběžím. Po nějaké docela dlouhé době mě Alžbětka vzala do náruče a odnesla do té zatáčky, z které jsem se včera vrátila. Přede mnou už byla nachystána kůžička a já běžela o život za ní, v pískovišti si mě už vyzvedla panička. Když mi to tak hezky šlo, tak mě pak asi za hoďku pustili na celý ovál. Paní od pejska Tána (myslím že je to paní Faldíková) řekla, že jsem teda pádila docela rychle. Trochu jsem jenom zaváhala, když jsem dobíhala k velkým boxům, ale pak jsem se zase rozběhla za kůžičkou a doběhla zdárně do cíle.Domů jsem dojela krásně utahaná a hned jsem usnula jako špalek. Bude to chtít mít  se mnou asi trochu trpělivosti, běhání se mi každopádně moc líbí a boxíky mě uplně fascinují, tak uvidíme. Abych dostala dostihovou licenci, musím si bez broblémů oběhnout ještě dva společné běhy s pejskama a pak mohu asi závodit.

 Velikonoce - ve čtvrtek jsem s našima odjela na chatu. Bylo moc hezké počasí a tak jsem si do soboty užívala procházky po přírodě. V sobotu večer jsme se vrátily domů, protože nás čekala velká událost. V neděli ráno jsme vyrazily do Českých Budějovic na bonitaci. Všichni jsme z toho měly hrůzu, protože jak mě moc baví běhání, tak mě málo baví předvádění. Cesta do Budějovic byla pohodová, přijely jsme tam asi za tři hoďky a v pohodě jsme našly i výstaviště, kde probíhala výstava pejsků. V pavilonu F1 se předváděla i moje ségra Tijuška (Atiya Asma), která se v tomto více pomamila než já. Bonitace probíhala nezávisle na výstavě a nemusely jsme ani dlouho čekat. Posuzoval mě pan Panuška a přestože jsem z toho byla hodně rozhozená, můj bonitační kód byl 00200  :)), výška 35 cm. Bonitací prošla i ségra, její bonitační kód 00000 a výška 36,5 cm mluví za vše. Panička i teta Helenka (moje chovatelka) byly moc spokojené a my se mohly vrátit s klidem domů. Po cestě nás sice zastihla na Vysočině sněhová vánice, kroupy a průtrž mračen, ale nakonec jsme se šťastne vrátily. Tak zase mám jednu musku z krku.

Trénink 30.4.2011, Lednice -dnes jsme vyjely s paničkou do Lednice vyzkoušet, jestli jsem nezapoměla,jak mám běžet za kůžičkou. Na dráhu jsme přijely kolem 14,00, panička mi zaplatila 1 oválek a už jsme jenom čekaly až přijdu na řadu. Byla jsem hezky napjatá a moc jsem záviděla pejskům, kteří běželi přede mnou. Až přišla řada na mě, hrnula jsem se do boxíku, jako by mi patřil. Vystartovala jsem perfektně, běžela  co mi síly stačily, jenom mě zase trochu zmátly ty velké boxy. Trochu jsem zaváhala, ale pak doběhla zdárně za kůžičkou až do písečku. Sice jsem byla nažhavená na další běhání, ale začalo pršet a to já fáákt nemusím, takže jsme jely pěkně domů do teplíčka. Jen nevím, jestli si už budu pamatovat, že při těch velkých boxech se nemám bavit a mám pádit dál. 1.května , v neděli jsme se vypravily na dostih. Byla jsem přihlášena na dva sólo běhy, tak že to zase zkusím. Naštěstí nepršelo, ale v okolí dráhy všude bláto, i míst k parkování bylo omezeně. Na rozpise byly sólíčka hned na začátku a já měla na mále, protože nemáme běhací dečku a bylo nám řečeno, že bez ní běžet nemůžu. Naštěstí na světě se najde jěště dost hodných lidí a tak nám manželé Faldíkovi půjčili jednu dečku od svých pejsků  - moc děkuji. Šla jsem hned na začátku, ale vrátila jsem se z první zatáčky, takže nic. Druhé sólíčko mě čekalo těsně před přestávkou, ale zase jsem nedoběhla. Sice jsem běžela dál, až k druhé zatáčce, ale zase jsem se vrátila zpět za paničkou. Čekaly jsme až dokonce, ale protože jsme obě byly strááášně moc utahané, už jsme  pak netrénovaly a jely jsme domů. No co, však do konce života času dost. Naši mě mají moc rádi, já je taky a při troše trpělivosti to snad nějak dáme dohromady.

Jinak květen jsem prohárala a fungovalo to u mne přesně jako u správné ženské. Měla jsem pořád velkou chuť k jídlu, kdykoliv, cokoliv a s kýmkoliv. Na konci května se ale dostavil uplný opak. Sním tak půlku toho co předtím, i když musím uznat, že panička se moc snaží a granulky mi ráno neustále ještě něčím přilepšuje. Střídá hovězí masíčko s kuřecím a k tomu vařenou zeleninku. Jenže předtím jsem spapala všechno i s granulkama a teď si trochu vymýšlím. Ale za to se snažím to paničce alesoň trochu kompenzovat. Například strašně ráda s ní zalívám zahrádku - že pak vypadám jak prasátko, to je už jiné povídání. Ale pomáhám i jinak. Například aby se panička tolik nenadělala  při obírání úrody chodím si tam natrhat různé dobrůtky i sama. Akorát že ještě v tom nemám takovou praxi a někdy to odnesou i rostlinky. Popravdě , panička se tváří všelijak, ale jelikož vždy nakonec skončím u ní v náručí, asi si mé snahy cení. Však já zaberu, trochu potrénuji a snad pak tolik škody nenadělám. Musím si předse nějak ty dobré jahůdky a jiné dobrůtky, co nám rostou na zahrádce, zasloužit  .

V červnu mi už zase začalo chutnat papání jako předtím, jsem sice trochu rozmlsaná z víkendů na chatě, kde je vžy něco přilepšíno, ale snažím se papat co je v misce a ještě něco navíc. No takový ovčí sýreček a "parenicu", kterou kupujeme přímo na salaši bych doporučila každému. A jahůdky se smetánkou a piškotama - i když dostanu jenom ždibínek - to je taky jedna báseň. I procházky na chatě jsou více super než doma, je tam vždy spusta nových smrádečků a sms-ek, takže než to stačím všechno přečíst a prošmejdit, tak zase jedeme domů. Jó, taky jsem se dozvěděla, že moje ségra Tijuška je prý moc šikovná na běhání a asi se ji povede licence udělat dříve než mně. Musím se asi trochu odpoutat od těch paniččiných dobrůtek a více se zaměřit na pohyb. No co, však o nic nejde,  v rodině to je a to je důležité.

V pátek 11.června jsme dostaly s paničkou sms-ku od jedné hodné paní, s kterou jsme se seznámily na jedné z naších procházek, jestli si nechceme jít zatrénovat běhání. Tak jsme si v sobotu spolu vyjely. Bylo hezky a tak jsme toho využily. No a přišly jsme na to, co vězí v tom mém vracení se z druhé zatáčky : jsem těžce závislý "mamánek" a i když krásně vystartuji, kůžička mě moc baví, ale když zjistím že jsem tam sama bez maminky, dostanu o ni strach a rychle se běžím podívat, jestli je o.k. Panička se za mnou rozběhne a já když vidím, že je tam, vrátím se zase za kůžičkou a doběhnu to. Výdrž mám asi dobrou, v podstatě to oběhnu téměř 2x, ale v té hlavičce se mi to musí srovnat. Tak Panička neváhala, hned poslala mejlíka panu Faldíkovi s prosbičkou, jestli by na příštím tréninku nepustil na oválek se mnou svého Táníka, aby jsme zkusily, jestli by mi to pak nešlo až do konce bez těch vraceček. Pan Faldík souhlasil a tak se moc těším na trenál před Lednickým zajícem, jak to asi dopadne.

sobotu 25.června jsme se vybraly odpoledne na trénink, jestli má vůbec smysl v neděli někam jezdit. Pan Faldík dostál slova a pustil mě s Táníkem hned celý ovál. A super, Táník je spolehlivý pejsek a tak jsme spolu hezky doběhly až za páníčkama do písečku. Aby jsme nebyly moc utahaní na nedělní dostih, tak jsme jely domů a těšily se na druhý den, jak jim to nandám. V neděli 26.června jsem ale nic nenandala, tedy ne hned. Byla jsem přihlášena na dva společné běhy, ale v rozpisu jsem jaksi byla sama - inu nebyl parťák. Na dotaz u pana Cihláře, jestli bych nemohla běžet s Táníkem nám bylo sděleno že ne, prý je to proti pravidlům. No a protože my pravidla ctíme, tak jsme si řekli, že o nic nejde a až přijdu na řadu , tak to zkusím. Nakonec mi tam ale přidali mladou holku od pana Baráka - Angioletu Tileco a tak jsme měly běžet dvě holky nezkušené. No, dopadlo to tak,že moje parťačka se asi po 50ti metrech vrátila za páníčkem, já jsem to ještě chvíli vydržela, ale nakonec jsem se vrátila taky. Chvíli jsme přemýšlely, jestli mám vůbec běžet ten druhý přihlášený běh, ale panička si řekla, že co má být, tak bude a že když nejde o nic, tak jde o ...... ( to ani nemůžu napsat). No a po přestávce jsem běžela hned první - zase s tou Angioletou Tileco. Aby nám to nebylo líto, tentokrátě cca po 50ti metrech zastavila kůžička. Chvíli jsme s ní zápasily , ale pak jsme se vrátily k boxíkům - předsi jenom jsem si říkala, že to bylo nějak málo. Zpravování netrvalo dlouho, daly nás znovu do boxíků a už to šlo. Angioleta se zase ještě před první zatáčkou vrátila za páníčkem, ale já jsem se nenechala odradit a běžela za kůžičkou. Ta se zase za druhou zatáčkou na chvíli zastavila, ale já jsem trpělivě čekala, až ji zase zatáhnou a běžela znovu za ní až do písečku . Do licenční kartičky mi zapsali splněný sóloběh  i když já jsem byla hlášena na společný a za vrácení mé spoluběžkyně jsem rozhodně nemohla. Ale lepší vrabec v hrsti než holub na střeše a máme zase o zkušenost navíc. Zažily jsme ale i moc milé věci : potkaly jsme spoustu milých a hodných lidí a pejsků : Faldíkovy a jejich Táníka, Avantiho, Vivinku a Čika, Paní Renátku z Doggearu a jejího Braienka a Lilinku a paní majitelku s její italačkou Yvetkou, vipetku Keisinku od nás z Hodonína, která se byla změřit aby mohla taky běhat a viděly jsme spoustu dalších šikovných běhacích pejsků - a to vždy pohladí zrak i dušičku. Taky nám volala a držela palečky teta Helenka, která má o mou budoucnost velkou starost a vždy se o mne moc zajímá a za to ji moc děkuji. Doma jsem vymetla plnou misku papáníčka a ty pusinky co jsem dostala mi nahradily vše. Však není všem dnům ani dostihům konec.

Tak jsme se 2.června vybraly s paničkou a Alžbětkou na trénink do Lednice, že si tam uděláme ten domluvený licenční běh. Pan Barák jak slíbil tak nepřišel, ale bylo nám řečeno, že tam jsou pan Cihlář a pan Stejskal a ti mě taky můžou "zdozorovat". Pan Faldík dostál slova , pustil se mnou jejich Táníka a už nám nic nestálo v cestě, aby jsme vyrazily z boxíků. Táník je superparťák a tak jsme oba oběhly společně celý oválek až do písečku, pěkně jsme se potahaly o kůžičku a bylo to. Pan Cihlář měl sice připomínky, že nás bylo málo, ale kde vzít parťáka, když není. Tak mi nakonec napsal do kartičky společný běh - splněno a bylo to.Ještě jeden a můžeme žádat o licenci - už se těšííím. Hned jsme tu dobrou zprávu volaly tetě Helence a ještě toho dne večer jsme vyjely na chatu. Až na jednu propršenou neděli nás tam čekalo úžastné počasí, super procházky a běhání po přírodě, lenošení a válení se na sluníčku - no prostě pohodička. Sice jsem dostávala na papání samé moje oblíbené dobrůtky a to se ví, že se mi občas ušlo i něco z těch člověčích ( jednou jsem si vzala i sama), ale moje granulky Almo nature mi nějak přestaly chutnat. Tak jsme v nejbližším obchůdku pro zvířátka zkusily koupit něco nového, ale kvalitního a paní prodavačka nás přemluvila na značku Royal canin pro malé plemena. Zatím to vypadá, že si na nich zmlsnu a nic proti nim nemám a výhoda je, že je nemusíme objednávat po internetu , prostě je jenom koupíme ve zvířátkovském obchůdku.

23.7.2011, Kolín, Sauda cup - tak jsme se vypravily do Kolína na dostih, abych splnila poslední podmínku na získání licence. Naši mě ráno brzo vzbudili a ani jsem nedostala napapat. Vyrazily jsme ráno v půl páté, abychom to v klidu stihly, ale trochu se strachem, jaké bude počasí, protože dva dny předtím chcalo jako z konve ( to se řekne u nás na Moravě když prší a neví přestat). Cestu jsme zvládly na jedničku a počasí bylo taky jako na objednávku. Byla jsem moc ráda, že zase vidím tetu Helenku, mamku Perlu a ségru Tiyjušku, se kterou jsem měla běžet. Všude kolem spousta hezkých pejsků a já netrpělivě čekala, až přijde můj čas. To těšení jsem dávala  jaksepatří najevo a nemohla jsem se dočkat. Až přišla ta chvilka, daly nás paničky do boxíků (mě a ségru) a pak to už frčelo. Ségra už měla nějaké zkušenosti a tak to dopadlo všechno velmi dobře - obě jsme doběhly v pořádku do písečku a i čas nebyl špatný - 32,31s  pak zapsali i do tréninkové karty. Takže i díky ségře jsem splnila druhý společný běh a můžu si zažádat o licenci Obě naše paničky byly nadšené a po našem doběhu byly zadýchanější než my dvě - tak nám držely palečky a prožívaly to s náma. Sólíčko, které mi pak panička zaplatila pro radost, jsem ale nedoběhla celé a z více než půlky jsem se vrátila - tady budu muset na sobě ještě zapracovat. Běhání mě moc baví, ale mám ráda při tom společnost. Tento den si moje mamka Perla zaběhla 3x sólíčko a teta Helenka z ní měla velkou radost. Ségra taky běžela ještě sama a trochu se při tom mstila tetě Helence, že upřednostnila moji mamku a ségra musela chvíli čekat. To víte, my pejskové máme taky dušičku. Sice dáváme některé věci svým páníčkům trochu svérázně najevo, ale protože neumíme mluvit, tak to ani jinak nejde. Někdy máme trochu blbější náladu, někdy trochu žárlíme na jiné pejsky nebo lidi, ale jinak své páníčky moc milujeme. No a aby si o sobě moc nemysleli, tak jim prostě někdy uděláme naschvál - ale to je všechno z lásky k nim . Když jsme se večer vrátily domů, byla jsem hezky utahaná, zblajzla jsem plnou misku vařeného masíčka, rýže a zeleninky a usnula jsem jako mimino. Druhý den - v neděli - jsem ještě s paničkou jela navštívit Alžbětku, která byla na táboře a proto nemohla být se mnou v Kolíně. Pěkně jsme se opusinkovaly, trochu si zařádily na louce a pokecaly o všem možném, nevyjímaje dostihy. Už netrpělivě čekám na další dostih a jsem sama na sebe zvědavá.

Abia Asma Annaperla LB

 

 

 

ebinka-lb-2.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Dnes, 1.8.2011 jsme si byly s paničkou vyzvednout na poště dostihovou licenci. No abych nekibicovala jenom o běhání, můj život běží normálně dál.Jsou prázdniny, dlouhé dny, panička spěchá z práce, abychom si co nejvíce užily venku. Všichni kolem nadávají, jak je hrozné léto, ale já jsem si toho ani nestačila všimnout. Zkusily jsme ochutnat ještě granulky Purina proplan a taky docela ujdou. Dále se zdokonaluji v zahradničení, umím si vyhrabat mrkev, kterou mimochodem zbožňuji, i když musím přiznat, že když mi ji panička umyje a očistí, chutná lépe, než plná hlíny. Abych nevyšla ze cviku, někdy si trénuji hrabání i doma v květináčích, ale to se naši netváří moc nadšeně. Když naši někam jedou autem, vždy se tam vecpu taky, abych na ně jaksepatří dohlédla. Prostě si užívám jejich přítomnosti, co se dá. Například když se chtějí dívat páníčci večer na zprávy, hned si někde najdu něco parádně pískacího, aby mi to mohli házet a já jim to mohla zase zpátky aportíkovat. Páníček je z toho sice na  nervy, protože nic neslyší, ale já to dělám z lásky, aby si z těch zpráv naši nezkazili náladu. Už mi schází ke štěstí jenom jedna maličkost : nemůžu se nějak dostat Alžbětce do pokojíku, když jsem sama doma. Ráda bych se totiž více seznámila s Darvinkem (činčila) a Ludvíčkem (osmák degu), ale zatím tam mohu jenom s Alžbětkou, nebo teď když je pořád někde na prázdninách tak s paničkou - chodí je krmit a měnit jim vodu. A jak sami uznáte přátelé, to není uplně ono . Tak snad někdy zapomenou zavřít a já si s klukama pokecám po svém.

 Středoevropský pohár 13.8.2011, Kolín - můj první a snad ne poslední dostih. Na tento den jsme se oparvdu všichni těšily. Doma jsme nabalily všechno potřebné a brzy ráno jsme se moje maličkost, páníčci a Alžbětka vybraly na můj první opravdický dostih do Kolína. Cesta pohodová, dojely jsme včas a já se dověděla, že kromě ségry Tiyjušky poběžím ještě s nějakým ruským pejskem jménem Falco Noir De Magistris. Největší bobky jsem měla z toho, jak se dorozumíme, když jsem neabsolvovala žádnou jazykovku. No, pak jsem si řekla: já na něho haf, ona na mě gaf a bude. Dokonce jsme se před dostihem i krátce seznámily a možná že to nebylo úplně dobře, protože konkurence je konkurence a jaképak muchlování. Rozběhy dopadly super, běžela s 1-čkou za 31,53 s, ségra s 2-kou za 30,57 s a ten černý klučina s 3-kou za 31,68 s. Ve finále to pro mne dopadlo ale trochu nedobře. Tedy jako rychlost asi špatná nebyla, asi i lepší než v rozbězích, ale když jsem se šla s paničkou, tetou Helenkou a ségrou trochu rozchodit, tak najednou slyším že mám D-čko (= diskvalifikace!). Všichni jsme z toho byly lehce v šoku, ale pan rozhodčí co mě sledoval, tvrdil,že jsem se na toho ruského pejska Falca za druhou zatáčkou ohlídla a snad jsem ho i měla kontaktovat, ale to ví jen pan rozhodčí a má se mu věřit. Takže doufám, že takhle moje dostihová kariéra zrovna pokračovat nemíní. Zatím s paničkou nevíme, jak to řešit, ale nechtěla bych takhle kazit jméno mojí mamky Perly a taky bych nechtěla, aby se majitelé běhacích italáčků nebály dávat své miláčky do dostihů, když bude přihlášena moje maličkost. Takže teď se už těším na leháro v Itálii a pak se uvidí.

(1) Abia Asma, (2) Atyia Asma, (3) Falco Noir De Magistris

 

 

Abia Asma a Falco

 

 

 

 

 

 

abia---falco-2.jpg

 

 

 

 

 

Moje druhá letní dovolená v Itálii - všechno to začalo v úterý 16.srpna, kdy šla se mnou panička k mému dvornému veterináři Jirkovi, aby mě zvážila a poradila se  jaká opatření a prevence je vhodná na dovču pro pejska. Zjistilo se, že moje maličkost váží rovné 4 kg a to ostatní už byly jenom  takové odborné kecy dospělých. Ve čtvrtek 18.srpna panička zůstala doma, i když normálně chodí do práce. S Alžbětkou sem tam odběhly do města, pak pořád něco balily - i můj pelíšek a kufřík s hračkama a jídlem, tak jsem z toho byla celá vedle. V pátek ráno jsme vstávaly hodně brzy, ale na dostih jsme nejely. No co vám budu povídat, jelo se celý den, venku horko jak v pekle, ještě že máme v autě klimatizaci.Dělaly jsme sice často čurací , kakací a papací přestávky, ale co je moc to je moc, celá kráva do polévky taky moc. Naštěstí naši mají rozum, večer se zaparkovalo ve městečku Orvieto (mezi Florencií a Římem) před hotelem, který jsme znaly z předchozí dovče a v klidu jsme si odpočinuly. Naštěstí tam bylo dost pelíšků, ale já jsem se stejně nasáčkovala na ten velký, jak spala panička a páníček. Ráno se šlo na snídani,kde s pejskama nepočítají, tak jsem dostala svoje papání od maminky tedy pardóóón paničky) a čekala jsem na pokoji. Pak jsme vyrazily na druhou - menší půlku cesty. Všechno jsme bez problémů zvládly a v sobotu podvečer jsme kolem páté dorazily na naše oblíbené villagio ve městečku Guardavalle. Je to u jónského moře  na samém jihu Itálie. Protože už vím, že naši mě neberou takovou dálku, aby se mě zbavily, byla jsem daleko klidnější než loni. Užívala jsem si dlouhé ranní procházky po pláži, válení se na sluníčku a tak. Alžbětka mě sebou brala i na lehátko do moře a já pak bravurně plavala za paničkou ke břehu, ale popravdě jsem byla šťastná, že už jsem na suchu. No zájem o moji maličkost byl velký, hodně lidí se ptalo co jsem za rasu (Taliáni jedni, jakoby nevěděly, že jsem od nich), panička se potila, než si na všechno vzpoměla v italštině a já si užívala pozornost. Když se mi ale někdo nelíbil, dala jsem to jaksepatří najevo. Nejvíce mě doříraly 4 místní kočky, které měly v sobě tu drzost, že se klidně producírovaly před naší terasou. Jednou jsem to už lidičky nevydržela a tak jsem se za ní rozběhla, že měla ta potvora italská co dělat. Za mnou ještě běžela panička a snažila se mě přivolat, aby z toho nebyl nějaký mezinárodní průšvih. Tak jsem si v tu chvíli řekla, že kdyby na dostizích místo těch plastikových střapců běžely dokola kočky, to by jsme my závodníci dosahovali úctyhodných časů. Takže jak vidíte, nezahálela jsem. No, 14 dnů uběhlo jak voda, zpátky jsme zase jely dva dny, v sobotu bylo sladké přespinkání v Orvietu, protahovací přestávky, z kterých nejlepší byla v Rakousku u jezera Worthersee před Klagenfurtem, kde je nádherná vyhlídka a nemají tam nic proti pejskům. Né že bych jako nedostala napapat, ale když jsem u páníčka na talíři zahlédla to grilované kuře, tak jsem se jasně dožadovala svých práv řádného člena naší rodiny. No moc práce mi to ani nedalo a už byla miska plná kuřecího masíčka a dušené mrkvičky. Zvládla jsem to pak za pár vteřin spracovat a ani mi z toho pak nebylo v autě šófl. V Bratislavě jsme se na chvíli zastavily u babičky a dědečka, předaly jsme malé dárečky a frčely jsme domů. Od pondělka nastal zase školní režim a tak si asi zase musím rok počkat na nějaké to leháro.

 Víkend po dovolené jsem strávila s našima na chatě. Vyšlo počasí, tak jsem si užívala, dělala s paničkou dlouhé procházky, běhala jen tak po zahradě a šmejdila kde to šlo. V neděli po návratu jsem šla naštívit mého nejlepšího kámoše Wiskyho (to je pejsek mého veterináře a zároveň jeho asistent, protože spolu chodí do práce) a potkala jsem se tam se štěnětem bordekolie. Teda jako štěnětem, ve  svých 3,5 měsících je větší než já. Nejdříve jsem přemýšlela, jestli se s ním mám vůbec zahazovat, ale když pořád provokoval, že si chce hrát, tak jsem mu pěkně předvedla, že mě asi stačit nebude. Byla sranda, ale nejlepší kámoš pořád zůstává Wizouš.  No a tím asi opravdu skončily prázdniny. V pondělí jsem pak byla znovu u mého veterináře a zjistila jsem, že zase mám svých 3,8 kg, byla jsem kompletně odčervena a dle mého překvapení to ani nebolelo. Na zátylek mi můj dvorní doktor aplikoval jakýsi roztok, který působí i proti tomu srdíčkovému hnusákovi červivému, kterého přenáší komáři v jižních zemích. Sice jsem žádný viditelný štípanec na dovče nezaznamenala, ale jistota je jistota a prevence nezaškodí. Na to, že je září, počasí je hezčí, než to bylo někdy v létě. Tak s radostí mrskám ocáskem, když panička vezme do rukou oboječek a řekne, že jdeme na procházku. Někdy jsem trochu paličatá a chci si jít svou cestou. Nakonec  máme vždy trochu štěstíčka a potkám nějaké sympatické psí kámoše, s kterýma se seznamuji. Přihlásila jsem se na nejbližší dostih do Lednice a doufám že nezopáknu tu Kolínskou šlamastiku. Tak uvidíme.

Ještě se musím s jednou věcí pochlubit. Jak jsem již dříve psala, že se snažím doma pomáhat na zahradě, tak se dále zdokonaluji. V odborných časopisech se uvádí, že je dobré zahrádku na podzim pořádně porýt, tak jsem si řekla, že s tím našim trochu pomůžu. No ryju, co to jde a musím uznat, že půda je opravdu na mnoha místech pěkně načechraná a jsem na to náležitě hrdá. A jak se tak každým dnem zdokonaluji v tom rytí a hrabání, našla jsem si další super zábavičku. Jak ucítím myšku, nebo rejska či hraboše, hezky dám té potvoře za vyučenou a pak ji položím ke dveřím, aby naši viděli, jaká jsem super pomocnica. Sice trochu zapřemýšleli, co si to pořídili za zvíře, jestli prý nejsem kočka, ale pochvala byla a to se cení.

Lednice, 17. září - Mistrovství Moravy a můj druhý dostih. Vybrala jsem se na něj s paničkou a Alžbětkou a po zkušenosti z Kolína měly ty dvě trochu ztaženou prdel, jak to dopadne. Počasí nám přálo, dojely jsme tak akurát a bylo super, že jsem nebyla jediná přihlášena italačka . Běžely jsme dvě holky (Candelora Tileco a moje maličkost) a jeden kluk (Ital z Kopfsteinu řečený Táno). Na Candeloru jsem neměla, je to úřadující vicemistrině Evropy a letěla přede mnou jako raketa. Ale panička byla ráda, že mě to neodradilo a pilně jsem ji následovala. Můj čas v rozbězích  31,41 sek byl o  fous lepší než v Kolíně, ale vymalováno ještě nebylo. Průběh dostihů plynul jako po másle a po více než hodinové přestávce (i jsme si v autě hodily šlofíka) začlo ve 13,30 finále. 3x běh mladých a hned italáci. No fofr jak sviňa a ani jsem se nestihla vzpamatovat a byla jsem s dečkou č.2 v boxu č.5. Candelora přede mnou jak když vám zadek natřou pepřem a já za ní ať se děje vůle boží, no a Táník to jistil vzadu. V písku byla tentokrátě velká pochvala a líbačka a hneďky jsme si to zamířily (tedy my závodníci s doprovodem) na stupínky. Snad se moje italská maličkost na 2-ce s finálovým  časem 31,38 sek. nemá za co stydět. Doufám, že jsem udělala radost nejenom našim, ale i mamce Perle a tetě Helence. Doma byla plná miska pečeného kuřete se zeleninkou a potom sladké leháro. Panička si musela dát frťana, aby ji z toho všeho nepepla klepka (nebo neklepla pepka?) a bylo po sobotě.

Mezi čekáním na další pořádné běháníčko se u nás v rodině stala převeliká událost. Mojí paničce se dne 22.9.2011 narodila první vnučka Elen, 3300g, 53cm. Doma byl frmol, furt nějaké kecání, lidí jak v Indii bohů a tak jsem chvíli nevěděla,co si o tom myslet. Moje blahorodí ale na újmě neutrpělo a tak jsem se zase uklidnila. Neodteklo mnoho vody v řece Moravě a v sobotu 24. září se zase jelo na dostih. Tentokrátě do Kolína na Mistrovství republiky. Ráno, když jsem viděla, jak se snáší do auta a ani dlabanec jsem nedostala, už mi bylo jasné, co bude. Protože to máme od nás z Hodonína dost daleko, musíme vyrazit už kolem páté a i naši   nedali jídlu moc zabrat. Cesta ubíhala bez problémů (však který magor by byl v sobotu ráno tak brzy venku) a času bylo dost, tak se rozhodlo, že na chvíli zastavíme v Havlíčkově Brodě před Penáčem, naši něco zkousnou a případně se doplní zásoby. Panička se vrátila z obchodu a do auta se musela vysloveně po kouskách naskládat, jak byla ztuhlá z té kosy venku - to víte, my tvorové žijící na  jižní Moravě jsme zvyklí na větší teplíčko. Do Kolína jsme dojely v pohodě a za malou chvíli jsme už uviděly i tetu Helenku se svou perepůtí.Trochu jsme na momentík byly rozmrzelí z nějakých informací kolem chovu italáčků a pochopily jsme, že cosa nosta po česku tisíc krát předčí tu italskou .Jinak "cosa nostra"= v překladu "naše věc" v tomto případě sedí do puntíku . Naštěstí ta kosa venku pomalu ustupovala krásnému slunečnému počasí, kolem se to začalo mravenčit spoustou milých lidí a krásných hafanů a už jsme všichni myslely jenom na dostihy. Setkala jsem se s Herýskem (Hero Ferite Bugsy) a jeho paničkou Vendulkou, přišel se podívat i Bastík se svýma páníčkama, potkala jsem zase vipetku Kejsinku z Hodonína, která zde úspěšně splnila licenci, tetu Renátku z Doggeru a mnoho dalších a dalších. Naše italské maličkosti byly na řadě až po vipetech a tak nervičky pracovaly jedna radost. Běžela jsem s Candelorou a Braienkem a na startě jsme vypadaly jak jedna rodina - mama, tata a děcko. Ti dva skušení mistři svého řemesla a já nevycválaný drzý malý puberťák. Nu malý, ale jarý. Doběhla jsem jako třetí v pořadí, ale doběhla jsem (Candelora 1, Braien2). Finále se běželo po spací přestávce, pořadí zůstalo stejné a bylo to i bez újmy na zdraví.Můj finálový čas byl 32,05s a teta Helenka řekla, že na takového prcka dobrý. Panička mě šla "rozchodit, přidala se i teta Helenka s Tijuškou a Perlou. Jak jsme se tam z holkama proháněly v tom nádherném počasí po tom nádherném prostředí, paničky kecaly a kecaly, málem jsme prošvihly závěrečné vyhlašování. No bylo to o fous, předvedla mě Alžbětka, ale stihly jsme to. Vyhlašovaly se zvlášť kluci a zvlášť holky a tak jsem měla v podstatě 2.místo - tak si to všichni přeberte jak chcete. Pak byl alespoň malý dlabaneček ve fomě granulí, ale hlad je sviňa a když není nic jiné , tak i průmysl je dobrý. Zpátky jsme se stavily v oblíbené hospůdce "Na Pískách" a pak jsme už pelášily zpátky do Hodoša. Páníček to pojal jako svůj osobní dostih, aby ještě ten večer stihl nějakou svojí akci a tak trhl jistě nejen svůj osobní dráhový rekord - čas radši neuvedu. Tímto děkuji všem naším andělíčkům strážníčkům, že jsem ještě vcelku a můžu to tady napacinkovat. No a samozřejmě gratulace všem vítězům i doběhnuvším pejskům a poděkování mým spoluběžcům  - bylo mi ctí. 

Jinak pořád si užívám moc pěkné počasí, po dlouhé době jsem se zase na jedné z procházek setkala s jezevčicí Madlenkou a jak jsme si zařádily se   nedá ani popsat. Už jsme s paničkou a Alžbětkou kočárkovaly i malou Elenku a já dávala všem jasně na srozuměnou, že se raději nemají přibližovat. Panička mi sice furt domlouvá, že dámy neřvou, ale pořádek musí být jak říkal major Haluška v Černých baronech, tak co. Jak nám tak sezhora nadělili to nádherné babí léto a já plánovala další dostih v Kolíně, skazily mě to hormony. 30.září panička zjistila, že mi začíná natékat prcka - o měsíc dříve než se plánovalo -  a hárání bylo na krku. Škoda převeliká, ale příroda se přechcat nedá, ví co dělá a tak snad vyjde alespoň Zlatý box v Lednici. Však dám vědět, jak to dopadlo.

Kolem 5.října se začlo pomalu mračit a ochlazovat a panička už vytáhla i lehčí oblečky, aby mě to neodrazovalo chodit ven. Sice jsem na paničce pořád závislák a deru se s ní kam se dá, ale jsem taky "fajnová měchovica" jak říkali náš stařeček, a jak mě trochu ofoukne, tak couvám zpátky do teplíčka.Takže naše vycházky se začínají krátit a když skončí běhací sezóna, zalezu do jeskyně a vylezu až na jaře, jako medvěd. Jediné, co mě na tutovku vytáhne z teplého pelíšku, je vůně pořádného žvance. Nejlepší to je o víkendu, když mám kromě průmyslu i pořádný kus vařeného masa z polévky a k tomu spoustu zeleniny. Zvládnu přeplněnou misku a ještě stačím asistovat naším u stolu, aby se tolik nenadělali - však jsem šikovná děvčica.

Na Zlatý box v Lednici 22.10.2011 už byly hormony v klidu a tak jsme mohly vyjet. V obvyklé sestavě - moje maličkost, panička a Alžbětka. Ráno sice trochu kosa, ale pak počasí jako z pohádky, co více jsem si mohla přát. Běhací sestava byla taky obvyklá - Candelora, já a Táník - takže nebylo co řešit. Sice nám přidali ještě jednu černou holku (omlouvám se, ale na jméno si nevzpomenu), ale ta se v rozbězích vrátila za milovaným páníčkem a tak jsme finále běžely jenom tři pejsci - tedy dvě holky a jeden kluk. Pořadí dopadlo jako na Mistrovství Moravy : 1.Candelora, 2. moje maličkost a těsně v závěsu 3. Táník. Jenom můj čas 33,72 nebyl zrovna můj osobní rekord. A po příjezdu domů se taky zjistilo proč. Panička mě jenom tak pro kontrolu dala na váhu a hrůzou málem omdlela. V této chvíli si nejsem jistá, jestli si ještě vůbec mohu říkat moje maličkost, protože váha 4,35 kg nám vyrazila dech ! Tohle vyžrané tělo museli unést moje tenké nožky, páni, tak to je síla. Ani se nedivím, že teta Renátka z DogGearu se nás ptala, jestli jsem náhodou od posledku nevyrostla. Tak teď už vím že asi vyrostla, ale do prostoru. Dnešní den jsme si beztak užily, kromě metálu jsem dostala ještě malý dáreček a jakousi kartičku , které se říká "Res. CACT", sice nevím co s ní, ale co je doma, to se počítá. Snad má ze mne radost i teta Helenka a moje máma Perla, že ji nedělám ostudu. Ještě na tomto místě musím poděkovat mím záchranářům Faldíkovým, kteří mi dnes půjčily vodítko. My chytráci jsme totiž na dostih dorazily bez něj.Hlavně že jsme měly 2 obojky a tři oblečky, no ještě že jsou na světě hodní lidé. Už se moc těším na příští sezónu, panička říkala, že zkusíme toho stihnout co nejvíce. Ve středu vyrazíme za páníčem na chatu a uděláme si prodloužený víkend, no a pak se pěkně v teplíčku zazimuji - v klidu budu čekat na vánoce a pak až přijde jaro.Třeba se na trhu objeví více italských běhačů a bude sranda.  

 

.Ale jinak si nemůžu stěžovat ani mimo dostihovou sezonu. I na začátku listopadu je pořád moc hezké počasí a panička dbá na pravidelné procházky. Já bych i byla pro to zazimování, ale panička si nedá říct, tak se s ní pravidelně venčím. Někdy ale zlobí a na procházkách si dost často prosazuje své - jakou kterou cestou a jak daleko jít a podobně. Naštěstí už mám zkušenosti jak na ní - ono vychovat si páníčka k obrazu svému dá někdy parádně zabrat, ale výsledek pak stojí za to. Když však  potkám na procházce někoho z kámošů, je to  super legrace a pak rychle zapomenu, jakou mi dala výchova mých spolubydlících práce. Proti prodlouženým víkendům na chatě také nic nenamítám, hezky si tam provětrám kožich a když je venku nic moc, tak si vegetím u krbu - mám tam už své místečko, kde se pěkně zahřeji a mám perfektní rozhled. A že je teď brzy tma, tak i na večerech strávených doma se dá najít spoustu pozitivního. Snažím se pomáhat i tady, panička tomu říká " S Italem v kuchyni" a docela nám to spolu jde: tedy panička připravuje laskominky a já dozoruji, jestli něco zcela náhodou neupadne na podlahu, že bych to jako uklidila . Taky dělám degustátora - a jde mi to moc dobře. Občas se u nás objeví malá Elenka a to jsem někdy trochu nesvá, možná i malinko žárlím. Naši mě ale vždy dají najevo, že nemám proč a pak je zase všechno v klídku. Dne 9.11. jsem se stala regulérní tetou, protože mojí ségře Tijušce (Atiya Asma Annaperla) se narodila miminka - jedna holka a tři kluci. Škoda že bydlím tak daleko, ještěže teta Helenka má tak suprovní webové stránečky, které můžeme s mojí paničkou denně navštěvovat a alespoň tak se radovat, jak roste ta drobotina.Moje štěstí, že naši chodí do práce a mají čas akorát tak na mě. Vsadím se, že jinak by panička už žhavila dráty do Odolky a ováděla tetu Helenku, aby ji svěřila do péče dašího prcka, s kterým bych se pak musela dělit o pelíšek, žvanec a nedejbůh o pozornost . Však stačí jedno mimino, panička je hned na hniličku a já mám co dělat, abych uhájila pozice. To není lidičky stejné jak běžet s Candelorou pro radost, hlavně že doběhnu a v cíli čeká panička. Tady je v sázce vše, co jsem si celou tu dobu pracně budovala (i když mimo mikrofon, zas až taková makačka to nebyla, ale našim to neříkejte). 9.12. jsem se od tety Helenky dověděla, že moje máma Perla zase zahla mému tátovi s jiným milencem, tentokrát s nějakým supr šamstrem z Itálie a já budu mít v lednu další poloviční sourozence. 10.12  mě doma čekalo překvápko, byla velká gratulace k mým 2.narozeninám, naši mi zaspívali "Ebinka má narozeniny", následovala líbačka, dostala jsem supr velký pamlsek a samozřejmě hračku. Byla prča jako vždy, ale naši tentokrát aportíkovali bez odmlouvání až do roztrhání těla . Jinak letos je pro mne velmi příjemná zima, protože vůbec nemrzne, nepadá sníh, takže se dá celou dobu chodit na procházky, i když jaro je jaro. A když už to tady pacinkuju, tak si říkám, že pojedu až do konce roku, aby to bylo přehlednější. Už z loňska jsem si pamatovala, že by mělo přijít něco jako vánoce a před tím advent. Pamatovala jsem nějaké voňavé pečení a tak nějak , ale u nás se začalo stěhovat z jednoho pokoje do druhého a tak jsem strachy přihlížela, že mě snad naši chtějí odloučit od lože. Houby : panička si prosadila, že se bude malovat ložnice a páníček podlehl. Tedy vzpomínám si, že o tom jaksi mluvily i v průběhu roku, ale na činy došlo až teď. Naštěstí to proběhlo bez úrazu, naši i se mnou zatím přespávali v "hosťáku", takže já jsem o své pohodlíčko nepřišla. Pak přišlo na řadu i ono voňavé pečení, zdobení, stromeček a tak. Na Štědrý den jsme byly doma jen ve čtyřech - tedy já a naši. Dostala jsem od Ježíška další perfektně pískající balónek, takže můžu skotačit a našich po večerech trochu rozhýbávat. Na Boží hod to přestal být ale božský klid, od rána se u nás slejzala rodina, přišli kluci s holkama a holky s klukama, mezitím i ten prcek Elenka, babička s dědečkem s Bratislavy i s jezevčíkem Valdou - no spíš boží dopuštění. V pondělí to samé v bleděmodrém,  zase děcka od páníčka i se svýma děckama - no schovej se kam můžeš. Až v pondělí ve čtyři odpoledne panička lehla k televizi a zařvala Huráááá klid, pochopila jsem, co tím myslí. V úterý jsme radši vypadli z baráku (asi kdyby si ještě někdo vzpoměl a chtěl nás navšívit) a jely jsme. A když jsem viděla, že vjíždíme do Lednice, skoro mi ocásek uletěl radostí. Žádný dostih se sice nekonal, ale šly jsme se projít do zámeckého parku a já si to užívala tak, že jsem i zapoměla, že o tomto čase jsem radši zalezlá někde v teplém pelíšku. No paráda , už se těším, až sem budeme jezdit na běhání. Mezisvátky utekly jak voda a Silvestra jsme zase slavily jen v kruhu našich. Přes den procházka na blízkém Radějově a večer leháro ( a žranice) u televize. Když to pak před půlnocí všude kolem práskalo, měla jsem pěkně ztaženou prdélku a tulila jsem se k paníčkům jedno tělo, jedna duše. Rána jsme se ale všichni dožily a tak mohu říci (), že ten letošní rok byl docela o.k.. A tak vám všem přeji ten nastávající alespoň stejně tak dobrý.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Gratulace

(Hela & chrtíci Annaperla, 22. 10. 2011 21:42)

Gratulujeme Abince k úžasným běžeckým úspěchům !! Máme obrovskou radost a už se těšíme na setkání v příští dostihové sezoně :)) Zároveň děkujeme za skvělé a vždy usměvavé počteníčko v deníčku !! :))

Poděkování

(Hela & chrtíci Annaperla, 10. 10. 2011 11:39)

Milá Ebinko, již je z tebe velká a šikovná slečna, která kolem sebe rozdává spoustu lásky a radosti nejen tvé rodině :)) Jsem moc štastná, že jsi se dostala do těch nejskvělejších rukou milujících páníčků jaké si může každý pejsek jen přát !! Vždy se ráda vracím na Tvé stránky, abych se dozvěděla jak si vedeš a co je u vás v rodince nového. Dodatečně gratuluji celé rodině k nejmladšímu přírůstku v rodině Elence a věřím, že se už Ebinka nemůže dočkat až jí bude moci opusinkovat :)) Ebince posílám pusinky na čumáček a páníčkům velké díky za lásku a čas věnovaný nejen Tobě ale i za krásně vedené stránky na které se moc ráda vracím a vždy s úsměvem čtu :))